ááááá máme tu duben ♥... a slunce, které už hodně silně pálí na sytě modré obloze, vyhřívající se ještěrky v době siesty, toulající se kočky, které mne zaujatě pozorovaly, vesele kvetoucí stromy a květiny a rašící fíkovník :-)
Posts mit dem Label Španělsko werden angezeigt. Alle Posts anzeigen
Posts mit dem Label Španělsko werden angezeigt. Alle Posts anzeigen
9. April 2012
19. März 2012
4. Februar 2012
španělská zimní květena
A je tu další série fotek z přírody ve Španělsku.
Tentokrát jsem nafotila rostlinu, jejímž domovem je Jihoafrická republika, Malawi, opakovaně znovu a znovu kvetoucí přes celou zimu až do jara, a která je alespoň tu k vidění především v parcích ve městě. Její květ může mít klidně s lodyhou na výšku až okolo dvou metrů, a proto ho opravdu nelze přehlédnout. Rostlina je vlastně druh aloe, spadá do čeledi asfodelovitých a jmenuje se Aloe stromovitá.
Tentokrát jsem nafotila rostlinu, jejímž domovem je Jihoafrická republika, Malawi, opakovaně znovu a znovu kvetoucí přes celou zimu až do jara, a která je alespoň tu k vidění především v parcích ve městě. Její květ může mít klidně s lodyhou na výšku až okolo dvou metrů, a proto ho opravdu nelze přehlédnout. Rostlina je vlastně druh aloe, spadá do čeledi asfodelovitých a jmenuje se Aloe stromovitá.
 |
| začátek prosince |
 |
| začátek ledna |
 |
| druhá půlka ledna |
 |
| a začátek dubna... |
...
30. Januar 2012
španělská zimní květena
Další stromokeř, který si zaslouží velikou pozornost díky svým květům kvetoucím přes zimu od října do prosince. Voní na dálku podmanivě sladce jakoby medově, má tvrdé, podlouhlé, chlupaté listy a dorůstá do výšky okolo šesti metrů. Jak se jmenuje musím teprve zjistit...
...
24. Januar 2012
španělská zimní květena
Španělsko je zemí květů, jiných květů než na jaké jsme zvyklí u nás doma. Mezi nejznámější patří asi ibišky a azalky, další jsou opuncie, a pak mnoho jiných málo známých rostlin, které mají svůj původ v jiných zemích např. v latinské americe nebo v asii.
13. Januar 2012
starý akvadukt
Dlouho už jsem nenapsala žádný příspěvek, už víc jak rok! A né proto, že bych nechtěla, nebo že by nebylo o čem psát (takže to hned napravím), ale proto, že mi na tenhle blog nezbývá mnoho času, zkrátka a dobře. No tak jo. Vymlouvám se. Takže rychle zapátrám v hlavě, co všechno jsem za poslední rok zajímavého prožila a jaká místa jsem navštívila a fotila tam. Nejvíce mě baví fotit v přírodě, takových fotek mám nejvíc, takže se určitě některými pochlubím.
Za zmínku stojí most, který je od místa, kde bydlím, vzdálen necelou hodinku pěší chůze. Jedná se vlastně o prastarý akvadukt, schovaný mezi skalnatými, špatně přístupnými (špatně přístupnými pokud sejdete z cesty tak jako já a budete se prodírat křovisky až k vrcholu akvaduktu) kopci hustě porostlými keři, jehož jméno zřejmě nevěstí úplně příjemnou minulost. Jmenuje se totiž ďáblův most - pont del diable.
Protože sme k němu vyrazili v lednu, slunce zapadalo brzy a rychle, tak tak sme stačili udělat několik snímků za světla, ještě při západu slunce, a hledali v křoviskách cestu zpět, zatímco sme už začínali mrznout. Na fotkách je vidět i lešení, které bylo z obou stran akvaduktu. Opravují zřejmě ještě následky po požárech, které v lesích okolo Tarragony řádily v létě 2009.
Za zmínku stojí most, který je od místa, kde bydlím, vzdálen necelou hodinku pěší chůze. Jedná se vlastně o prastarý akvadukt, schovaný mezi skalnatými, špatně přístupnými (špatně přístupnými pokud sejdete z cesty tak jako já a budete se prodírat křovisky až k vrcholu akvaduktu) kopci hustě porostlými keři, jehož jméno zřejmě nevěstí úplně příjemnou minulost. Jmenuje se totiž ďáblův most - pont del diable.
Protože sme k němu vyrazili v lednu, slunce zapadalo brzy a rychle, tak tak sme stačili udělat několik snímků za světla, ještě při západu slunce, a hledali v křoviskách cestu zpět, zatímco sme už začínali mrznout. Na fotkách je vidět i lešení, které bylo z obou stran akvaduktu. Opravují zřejmě ještě následky po požárech, které v lesích okolo Tarragony řádily v létě 2009.
21. November 2010
El paisatge favorit de Catalunya ✿
Zamilovala sem si katalánský seriál El paisatge favorit de Catalunya, který je pro mne skutečným zážitkem. Představuje jednotlivé části Katalánska. A protože se dá dneska na netu najít téměř vše, tak toho s radostí využiji právě teď. Každý díl provází jedna osoba, jejíž život je s místem nějak spjatý. Mluví se samozřejmě katalánštinou, která se ještě podle míst trochu liší.
V následujících dvou videích uvidíte jeden několikaminutový díl. Bahnitá Delta de l´Ebre se nachází u ústí řeky Ebro do Středozemního moře, na jihu Katalánska a blízko severní Valencie. Zhruba jednu třetinu delty zabírá přírodní park Parc Natural del Delta de l'Ebre s 80 km². Po deltě Nilu je delta Ebro druhá největší vlhká oblast ve Středomoří o rozloze téměř 320 km². Rýže se zde obdělává na celkem 20.000 hektarech. Celé povodí delty je absolutním rájem pro různé druhy ptactva. Vyskytuje se zde také jeden druh bakterie, který zbarvuje půdu do červena. Seznamte se s Delta de l'Ebre!
Na tato videa se nevztahují autorská práva.
Reus
Na konci léta jsem navštívila malé městečko REUS, profláknuté hlavně mezi turisty a oblíbené především mezi německými turisty. Je známé malebnými uličkami v centru, plných různorodých honosných obchůdků a krásnou architekturou, která, jako v celém Španělsku, je hned na první pohled ovlivněná arabskou kulturou.
A co je z Reusu ve světě známé? Tak třeba rodák a katalánský architekt Antoni Gaudí, významný to představitel secese. Gaudího nejznámější stavby najdeme hlavně v Barceloně. Asi jedno z nejznámějších děl, nádherný chrám Sagrada Familia, bylo nedávno, 7. listopadu 2010, vysvěceno papežem Benediktem XVI. Já jsem u toho ale nebyla, protože nesnáším davy lidí.
Ale zase mohu poskytnout fotky z osobního výletu po Reusu.
A co je z Reusu ve světě známé? Tak třeba rodák a katalánský architekt Antoni Gaudí, významný to představitel secese. Gaudího nejznámější stavby najdeme hlavně v Barceloně. Asi jedno z nejznámějších děl, nádherný chrám Sagrada Familia, bylo nedávno, 7. listopadu 2010, vysvěceno papežem Benediktem XVI. Já jsem u toho ale nebyla, protože nesnáším davy lidí.
Ale zase mohu poskytnout fotky z osobního výletu po Reusu.
casa Munné z roku 1904
casa Laguna z roku 1908
tyhle pouliční lampy byly všude a totálně mě fascinovaly...
...a fascinovaly mě nejen lampy :)
návštěvu místní vinné speciálky sme si nemohli nechat ujít...
...omráčil nás nejen výběr, ale i ceny, s prázdnou sme rozhodně ale odejít nemohli!
casa Ramon Vendrell z 1912
a tohle chlupatý prdítko se vůbec se mnou nechtělo bavit, ukazovalo mi pořád jen své pozadi :))
21. September 2010
Deltebre a Tortosa
Léto uteklo příliš rychle, bylo krásný, sotva jsem se rozkoukala. V srpnu sme se vydali do kraje Baix Ebre, do Deltebre a Tortosy. DELTEBRE je vesnice ležící v nížině řeky Ebro, v místě, kde ústí řeka do moře, a kde se pěstují lány rýže jako v daleké Číně.
Podle mapy vypadá celé místo moc zajímavě. Podmínkou je však mít auto, na to sme ale přišli až na místě. Jelo se totiž busem. Samotné Deltebre se táhne jako smrad. K vidění je pramálo, leda by snad někoho zajímala hejna komárů a škody po předešlých dvou dnech bouřky. Přímo v místě je jen jeden hotel s nocí za sto euro a jinak plno celkem ošklivých domků. Za to místní jsou přívětiví, tak jako asi všichni španělé, jeden pán nás dokonce ochotně a rád odvezl do deset kiláků vzdáleného, Němcema narvaného kempu, kde sme se nakonec stejně neubytovali, páč nebylo místa. Čekali sme, že vyjet naslepo nebude problém...
Nakonec sme našli, asi po pětihodinovém hledání v době největšího vedra, kdy byla siesta, a naprosto vyčerpaní, utahaní a už totálně ucabrtaní, levné ubytování s tenisovýma kurtama a krytým plaveckým bazénem! Spokojili sme se už i s kovovýma postelema nad sebou, k dispozici sme jich měli dokonce na pokoji deset, prostě paráda :)) , a ve společných sprchách se mohli pořádně umýt jen skuteční akrobati. Sprcha byla totiž napevno přidělaná asi tak ve výšce 2,5 metru. To už sem se pak začala těšit domů... sem už asi nějak moc rozmazlená. A ačkoliv byl plný dům lidí, hlavně španělů, překvapilo mě, že pokaždé, když jsem šla do sprch, ať ráno, večer nebo odpoledne, nikoho sem tak nikdy nepotkala. Takže sem společné sprchy měla celé jen pro sebe. Večeřeli sme v deltebrácké místní hospodě, která vypadala ze všech nejlépe a proto sme se odvážili vejít dovnitř. Nelitovali sme, ryba chutnala výborně. Pili sme klasicky šampón, po něm se totiž aspoň člověk v těch vedrech hned neopije. Venku pak po setmění běhala s totálním řevem skupina lidí, v závěsu jela sanitka. Koukali sme na to jak zjara a veselá servírka nám ihned objasnila vocogou. Honili tu totiž býka! Jak to dopadlo nevim, jen při návratu na ubikace sem se modlila, ať ho někde nepotkáme...
mazlivá kamarádka z Deltebre
... a TORTOSA za návštěvu určitě stojí, je plná památek, má malé a docela hezké centrum, několik typově naprosto odlišných restaurací, cukrárny s výtečnou zmrzlinou a obchody, ale pozor na siestu, to vám nikde ani vodu nedají. A ubytování seženete levně a bez problémů. I tudy protéká široká řeka Ebre, není radno se v ní však koupat, je plná řas a chodí se tam převážně rybařit. Na druhou stranu je tam klid, dá se tam natáhnout a relaxovat a fotit. Vylezli sme na kopec, navštívili seminari diocesu, největší vedro strávili ve stínu palem obsypaných semeny, mlsali ovoce a obdivovali celé to místo i nedaleké hory na horizontu. A obloha, obloha byla krásně posetá peříčky... něco tak úžasného sem viděla úplně poprvé!
Podle mapy vypadá celé místo moc zajímavě. Podmínkou je však mít auto, na to sme ale přišli až na místě. Jelo se totiž busem. Samotné Deltebre se táhne jako smrad. K vidění je pramálo, leda by snad někoho zajímala hejna komárů a škody po předešlých dvou dnech bouřky. Přímo v místě je jen jeden hotel s nocí za sto euro a jinak plno celkem ošklivých domků. Za to místní jsou přívětiví, tak jako asi všichni španělé, jeden pán nás dokonce ochotně a rád odvezl do deset kiláků vzdáleného, Němcema narvaného kempu, kde sme se nakonec stejně neubytovali, páč nebylo místa. Čekali sme, že vyjet naslepo nebude problém...
Nakonec sme našli, asi po pětihodinovém hledání v době největšího vedra, kdy byla siesta, a naprosto vyčerpaní, utahaní a už totálně ucabrtaní, levné ubytování s tenisovýma kurtama a krytým plaveckým bazénem! Spokojili sme se už i s kovovýma postelema nad sebou, k dispozici sme jich měli dokonce na pokoji deset, prostě paráda :)) , a ve společných sprchách se mohli pořádně umýt jen skuteční akrobati. Sprcha byla totiž napevno přidělaná asi tak ve výšce 2,5 metru. To už sem se pak začala těšit domů... sem už asi nějak moc rozmazlená. A ačkoliv byl plný dům lidí, hlavně španělů, překvapilo mě, že pokaždé, když jsem šla do sprch, ať ráno, večer nebo odpoledne, nikoho sem tak nikdy nepotkala. Takže sem společné sprchy měla celé jen pro sebe. Večeřeli sme v deltebrácké místní hospodě, která vypadala ze všech nejlépe a proto sme se odvážili vejít dovnitř. Nelitovali sme, ryba chutnala výborně. Pili sme klasicky šampón, po něm se totiž aspoň člověk v těch vedrech hned neopije. Venku pak po setmění běhala s totálním řevem skupina lidí, v závěsu jela sanitka. Koukali sme na to jak zjara a veselá servírka nám ihned objasnila vocogou. Honili tu totiž býka! Jak to dopadlo nevim, jen při návratu na ubikace sem se modlila, ať ho někde nepotkáme...
mazlivá kamarádka z Deltebre
... a TORTOSA za návštěvu určitě stojí, je plná památek, má malé a docela hezké centrum, několik typově naprosto odlišných restaurací, cukrárny s výtečnou zmrzlinou a obchody, ale pozor na siestu, to vám nikde ani vodu nedají. A ubytování seženete levně a bez problémů. I tudy protéká široká řeka Ebre, není radno se v ní však koupat, je plná řas a chodí se tam převážně rybařit. Na druhou stranu je tam klid, dá se tam natáhnout a relaxovat a fotit. Vylezli sme na kopec, navštívili seminari diocesu, největší vedro strávili ve stínu palem obsypaných semeny, mlsali ovoce a obdivovali celé to místo i nedaleké hory na horizontu. A obloha, obloha byla krásně posetá peříčky... něco tak úžasného sem viděla úplně poprvé!
Abonnieren
Posts (Atom)
Translate
